Ve stínu Radgosta
(Příběh k táborové hře)
Bečvy 2023
Úvod
Staloť se to roku onoho, kdy na pravdu Boží povolán byl náš milostivý král. Toho léta v městečku pod kopcem Bobiškem, jež na soutoku řeky Bečvy s potoky Kněhyně a Kyvňačka se nacházelo, se churota jakási neznámá objevila a zle napadala nejen chudé, ale i lid zámožný, ba samotné konšele. Černá smrt, či mor, ba kdoví, co za nemoc to bylo, městečko naše postihla tak krutě, že jen pár lidí přežilo do podzima a tito poslední pak město opustivše, do okolních obcí přesídlili. Někteří do Kopřivnice, jiní do Ostravy, ba i do Hranic a až do Slezska do města Bohumína zmizeli přeživší a městečko vylidněné a vypálené dostalo od okolních přízvisko Pustý Bobišek.
Mlhy nad Bečvou řečicí mnohokráte padly a opět se zvedly než jeden z přeživších chlapců, kterému Hanýsek říkali, a bydlel ten jinoch již zdávna v Kopřivnici, na nápad přišel, že městečko pusté znovu v život uvede a k rozkvětu přivede.
S povolením od vrchnosti z Olomouce milostivě uděleným, jal se svolávat nové osadníky. Nechtělť Hanýsek městečko na starém místě znovuosídliti, alebrž zcela z gruntu Nový Bobišek založiti. Pravda ale nedaleko od Pustého jal se tuto práci konati. Z celé Moravy i Slezska sjížděli se osadníci, by ve městě novém, staré pořádky zas zavedli. Tak například dvanáctero cechů ve městě, jehož starostou Hanýsek se stal, založili, by k rozkvětu řemesel i obchodu co byli.
A byly to cechy:
1. Zlatnický,
2. Kovářský a platnéřský,
3. Soukenický,
4. Papírnický,
5. Ševcovský a obuvnický,
6. Mlynářský,
7. Pekařský a perníkářský
8. Zednický a kamenický
9. Krejčířský a soukenický
10. Kolářský a bednářský
11. Cihlářský a hrnčířský
12. Lazebnický a ranhojičský
Městečko rostlo a stínu smrti, která pustým jeho předchůdce učinila, nikdo se nebál a naň nemyslil, měliť všickni za to, že nemocí to bylo, že vše v Pustém Bobišku pomřelo a oheň pak z nepozornosti některého nemocného pošel. Hanýsek tenkráte ještě malým byl, ale přesto si pamatoval na to zvláštní znamení, jež se na věži kostelní jednou zčistajasna objevilo. Jak můří noha to bylo a snad, že děcko nějaké, bezbožné, to na svatostánek načmáralo. Kdož by tenkrát jen pomyslel na babské tlachy o duchách, polednicích, rusalkách a starých bůžcích.
Co starosta Nového města měl jiných štrapácí plno a na minulost nemyslel. Ve městě, jak se rozrůstalo, osmero důležitých rodů povstalo a tyto rody o vládu nad obcí spolu soupeřily. Ne vždy však počestně. Starosta Hanýsek začasto sousedské půtky hasil a pro blaho obce veškerému kacení snažil se předcházet.
Tu jednoho dne, všimli si na vratech kostela onoho neblahého znamení. Jak můří noha to bylo a snad, že děcko nějaké, bezbožné, to na svatostánek načmáralo…
Kapitola první – Bohyňa
Pod kopcem Bobiškem znovu založené městečko Nový Bobišek vzkvétalo a počet jeho obyvatel se den za dnem zvětšoval. Neboť úspěch vždy láká. Starosta Hanýsek už ani nevěděl kam dříve skočit. Starost s řemeslnickými cechy, jež ve městě vznikly, ale i s několika velkými rody, mu nedávala moc prostoru k oddychu. To ještě tak o neděli si v klidu mši pana faráře poslechnout v novém krásném městském kostele. Ale ani toto nedělní krátké štěstí mu netrvalo dlouho.
To když za ním ještě před mší přiběhl uřícený a rozčílený farář a stěžoval si, že kdosi daremný na vrata kostela nějakou nezdobu namaloval. Hanýsek se šel přesvědčit na vlastní oči a při spatření kresby na kostelních vratech mu úplně zatrnulo. Jakási „můří noha“ se skvěla na úplně nových kostelních vratech a Hanýsek si náhle uvědomil, že tu kresbu zná, že už ji viděl. Před léty, když, jako jeden z mála přeživších katastrofu, z dnešního Pustého Bobišku utíkal, sotva koutkem oka zahlédl na hořící kostelní věži úplně stejný symbol. Byl tehdy jen malý ogar, děcko hlúpé, ale tolik si přece jen okolí všímal, aby věděl, že den před požárem na věži nic namalované nebylo.
Hanýsek ale pro jistotu počal faráře uklidňovati, že to jen dětská neplecha a nic vážného. Přesto začal mít strach. A jeho strach, zdálo se, nebyl výjimečný. I ostatní obyvatelé se začali ptát, co že to na dveřích je a co to znamená. Pak stačila jen jedna zmínka o kouzlech a čarodějích a města se zmocnila panika. Každý hledal nepřítele, každý pátral, kdo jen může být kouzelník a záškodník. Každý z osmi rodů vyslal po městě a okolí pátrače, aby nepřítele nečistého odhalili. Věděloť se, že v celých Beskydách žijí lidé, kteří s tajemnými silami obcují i zdálo se logické, že v městečku aspoň jeden takový čarodějník taky bývá.
Pátrací akce se rozběhla, rody se předháněly o to, který z nich jako první nepřítele odhalí a díky úsilí všech obyvatel městečka se nakonec podařilo zjistit, že mladá mlynářka, co na samotě kousek od města bydlela, leckomu dobře ve svízelích poradila, občas i nějakou tu nemoc zahnala a vůbec se jevila jako někdo, kdo v duchách přítele spíše, než vraha vidí. I byla mlynářka jata a dlouho nezapírala, ale k překvapení všech zjevila pravdu o sobě.
Ona jest vlchvec, či jak se místní řečí říká bohyňa, božka, vědma valašská, která bdí nad štěstím lidí. Tak říkala. Božci a bohyně nikdy lidem neubližují, snad občas ve špatném rozmaru jsou trochu přísnější, či nerudní leda, ale nikdy by nic zlého člověku, zvířeti i přírodě samé neučinili.
Mlýnská bohyňa však dále děla, že jsou ve světě i tací z nich, kteří člověka zabijí, zvíře zmordují a přírodu zmaří pro své sobecké cíle. Těm už však neříká se vlchevci, ale kolduni. A takový koldun prý, jak sama cítí, již nějaký čas ve městě dlí a možná ani sám není. Vždyť právě pro něj ona do Nového Bobiška zavítala a zde se usadila, aby zlo koldunů mohla napravovati. Bohyňa není zlá, vždyť i bájné sestry Kazi, Tetka a Libuša bohyněmi byly. A zlo v nich nedlelo, neb nejmladší z nich i kněžnou českou se stala.
Ale kolduni jsou čisté zlo. A odhalit je bude těžké, ba nemožné. To spíše odhalit, proč si město Bobišek vybrali. Původní Pustý zmařili a stejný osud Novému Bobišku strojí. Mlynářka dávno pátrala a zjistila, že kolduni se zajímají o tajemství velké hory, jež na druhé straně Rožnovského údolí ční.
Mystický Radhošť, na němž kdysi stál chrám slovanského boha pohostinnosti a plodnosti, Radgosta, jemuž dnes Slované jinak neřeknou než Radegast. Tam chrám stál za dávných věků, u nějž dvanácte měsíčních kamenů v okolku stálo v kruhu kol velkého kamene třináctého. S příchodem Konstantýna s Metůdem však místní lidé na Radgosta zapomněli a k víře v Syna člověka se dali. Chrám pustl až nakonec před novou vírou zcela se skryl a v zem se propadnul. Není se čemu divit, vždyť radhošťských ďůr je tolik. A tento chrám a snad těch dvanácte kamenů, právě kolduni hledají.
Bohyňa tedy měšťanům radí do hor se vydat, na Vysoký Radhošť a pátrat tam po ďůrách a jeskyni s chrámem hledati.
Kapitola druhá – Jeskyně
Následující dny se všickni měšťané, ať už patřili ke kterémukoliv rodu a cechu, k posvátné kdysi hoře Radhošti vydali. I starosta Hanýsek s farářem a konšely šel a sama mlýnská bohyňa je doprovázela, aby radou pomohla. Přešli Bečvu a kol toku potoka Kněhyně k vrcholu se vydali, tam kde poustevníci již odedávna žili.
Starosta s farářem pak snažil se nějakou tu radu od pohanské vědmy vyzvěděti. I mlýnská bohyňa pravila, že kdysi na památné to hoře stál slovutný chrám samotného boha Radgosta a v něm prý byla jeho obrovská socha, z vzácného dřeva tesaná a ve zlatu oděná. Podobná již jen ve starodávné Retře u slovanských Ratarů k vidění prý kdysi byla. Jen tam a na Radhošti prý sličný bůh pohostinnosti svůj svatostánek měl. Socha ta prý vypadala jako urostlý mladík pěkné tváře s přilbicí na hlavě a na té přilbici seděl pták s křídly roztaženými. V jedné ruce držel Radgost roh hojnosti a ve druhé dvoubřitou sekeru. Jiní však praví, že socha bez rukou i nohou byla, na hlavě korunu měla a kol velkých ušisek dva velké zakroucené rohy nosila. Ten chrám se sochou však nestál na nejvyšším vrcholu hory na Vysokém Radhošti, ale o kus dál směrem k Pustevnám na menším vrcholu, který sluje Starý Radhošť.
Když víra v Syna člověka i na Moravu dorazila, stále ještě žreci posvátný oheň před Radgostem zapalovali. Pak ale na horu vystoupili dva bratři, Konstantýn s Metůdem a ti novou víru kázali a proti chrámu pohanskému brojili. I stalo se pak, že buďto chrám zničen lidmi byl, nebo snad kouzlem pohanským do země se propadnul. A tam někde v podzemí v radhošťských důrách leží. Ještě před jeho zánikem však žreci, pohanští to kněží, sochu boha svého v jeskyni schovali, aby zničena nebyla.
A mnoho-li těch ďůr na hoře jest? Tak ptal se farář, kterému celé to modloslužebnictví se zajídalo.
Mocli, odvětila bohyňa. Na Vysokém Radhošti jeskyně Volářka je a v ní prý ta socha ukryta v hlubinách stojí. U Pusteven je největší jeskyně, kterou po Konstantýnovi pojmenovali, když sobě jméno změnil na Cyrila. Ta je prý tak rozsáhlá že pod celým Radhoštěm vede a kdysi i vozkové s povozy si přes ní krátili cestu z Frenštáku do Rožnova. Poslední je jeskyně Kněhyňská, která zas hloubkou sluje. Mimo ty tři je ještě další nespočet ďůr, neboť hora stále žije a vchody do země se tu otevírají, tu zase před zrakem lidským zavírají. Je proto nebezpečno do podzemí choditi.
Což nám nezabrání, abychom do ďůry nevlezli, odvětil Hanýsek. Chceme-li zjistit, co kolduni proti městu strojí a co pod horou hledají, musíme tam první vniknouti.
Jakmile měšťané na sedlo radhošťské vylezli, tam kde poustevníci již odedávna dlí, jali se po vchodu do podzemí pátrati. Jak pravila bohyňa, nejlépe by Cyrilku jeskyni bylo nalézti a do ní se spustiti, neboť jeskyně je to největší vůkol okolního světa a nejvíce je pravdě podobno, že zde chrám, či jinou pohanskou stopu, možno nalézti.
Po dlouhém hledání a po vrcholech běhání konečně bylo nalezeno ústi vchodu do země. Jeskyně Cyrilka hned u Pusteven se nachází a její vchod je tak malý, že sotva dítě, sirotek třebas nějaký, by do jeho ďůry se vešlo. I museli chlapi z města otvor ten zvětšiti, aby dále v hloubi mohli pátrati. I tak to lození nebylo pro každého. Úzké chodby, pokřivené, temné, občas se s většími sály skalními střídaly. Chodby se jako bludiště jakési v nenávratno od sebe rozvětvovaly a stále hrozilo, že se půlka občanů města domů už nevrátí.
Když už se zdálo, že konečně cesta na chvíli volná je, zjistili, že bystřina podzemní, rychlá a hluboká, postup jim zhatila. Že tudy ale již dávno lidé procházeli, dokazoval malý dřevěný mostek, snad vlastně jen kláda ze břehu na břeh položená. A naneštěstí shnilá, takže se zdálo, že výprava zde nezdarem skončí. Hanýsek se ale nedal zastaviti a zavelel, aby ke stavbě nového přechodu všickni pomocnou ruku poskytli. I museli pro dříví zase ven a po malých kusech je, co součást mostku nového, do podzemí dopraviti.
Konečně mohli přes podzemní bystřinu přejíti a dále ve tmavé sluje vejíti. Tu před nimi cesta končila. Ale ne skalní stěnou, nýbrž vraty. Kovovými a zdá se, že pevně zavřenými. Nikde však klíčové dírky viděti nebylo. I faráře napadlo, že nějakým kouzlem, či spíše fíglem, dveře ty zamknuty jsou, to že by podobné těm pohanům bylo. Tu byla vrata bedlivě všemi prohlédnuta a každý se zamyslel a řešil onu hádanku, která stála v cestě k záchraně jejich městečka. A chytré valašské hlavy se koncem řešení dopídily. Vrata se pomalu, skřípavě otevřela.
V obrovské jeskyni, jen slabě pochodněmi v rukou měšťanů osvětlené, stálo dvanácte sloupů v kruhu posvátném. To jsou ty měsíční kameny, poukázala bohyňa na sloupy. A skutečně, kameny, co sloupy nějakého starodávného chrámu až odkudsi z Řecka, vypadaly. Nejdůležitější je ovšem ten kámen třináctý, který uprostřed kruhu stojí.
U Svantovíta, vydechla náhle bohyňa, při pohledu do středu kruhu. Třináctý kámen mezi sloupy chyběl. Snad kolduni již zde byli a kámen, který pravděpodobně byl cílem jejich snažení, již odnesli? Ale jak by, když mostek byl zničený, vrata zavřená?
Náhle starosta Hanýsek hlasitě zvolal, až všickni se zachvěli. Hanýsek na zem uprostřed kruhu ukazoval. I posvítili pochodněmi a na zemi v prachu jeskyně šlápotu našli. Šlápotu zdélky rostlého muže. Šlápotu s pařáty. Šlápotu něčeho velkého, něčeho nebezpečného.
Tak to nám ještě scházelo, hlesla bohyňa a na stopu se mračila. Byltě tu drak!
Kapitola třetí – Karlovické jezero
Cesta zpátky z jeskyně do městečka byla naštěstí rychlá. Cechmistr Bouček, který se jal jeskyni prohledávat, zda by snad zlato nějaké nenašel, objevil nenápadnou chodbu, kterou se do další jeskyně dostali a z ní přímo pod vrchem Vysokého Radhoště na světlo boží vylezli. Bylať to jeskyně Volářka, do níž prý kdysi žreci sochu boha svého zanesli. Od jeskyně už šli jen dolů do sedla Pinduly, jež vysoký Radhošť odděluje od Javorníku Velikého a odtud směrem na Rožnov a potom proti proudu Bečvy až domů, do Nového Bobišku.
K večeru sešla se městská rada, na níž i farář s bohyňou vzali účastenství. Výprava do jeskyní nepřinesla ničeho nového, krom objevu dračí stopy. I ptali se konšelé a cechmistři, zda draci v horách skutečně existují. Tu bohyňa pravila, že celé Beskydy už odpradávna, ještě před příchodem lidského pokolení na svět, domovem saní a draků byly. Staří ludé povídali, že snad každá hora svého smoka měla. Avšak s příchodem nás, Valachů, počali se draci skrývati, neboť lidskou havěť a jejich hlomoz rádi nemají.
I zeptal se starosta Hanýsek, zda vědma povědomost o nějakém blízkém drakovi má a jeho úkrytu.
Tu bohyňa si posteskla, že přeškoda je, že její sestry už tady nejsou, ty že by věděly. A nato všem zvědavcům vysvětlila, že ne každý vlchvec umí vše. Jsou tací, co bylinkám rozumí a léčitelství provádějí, pak jiní zas s duchy a živly přírodními účastenství berou a jen ti nejlepší mají vnitřní zrak, jenž jim minulost stejně jako budoucnost odhaluje. Taková byla přece kněžna Libuša a její dvě sestry, to byla jedna léčitelka a druhá zaříkávačka.
Na nevyslovenou otázku pak odpověděla, že ona sama jen léčitelkou je a její vhled do jiných časů i možnost komunikace s bytostmi jiných sfér je pramalý. Proto je škoda, že její sestry zde již nejsou, neboť ony dvě toto umění provozovaly. Naneštěstí obě zhynuly. Nejstarší dávno již při porodu a druhá pak při požáru Bobišku. Snad božka Mariana by něco zde svedla, ta že mocnou magií sluje, ale ona dlí až daleko v Zadních horách a k nám do údolí nechodí.
Bohyňa pohlédla na smutné tváře konšelů a s povzdechem pronesla tiše, že přece jen se může pokusit něco z jiných sfér vyzvědět. Bude nutno provést rituál, který odhalí mlhu z údolí a snad nějakou vědomost o dracích přinese. Farář se na ta slova ušklíbnul, že rouhání je to jen a lépe by bylo na modlení se dát v kostele. Starosta ale rozhodl, že je nutno draky najít a pak je každá pomoc dobrá. Ať jen bohyňa řekne, co k obřadu potřebuje, celé město jí pomůže.
Nazítří, když věci obřadné připraveny byly, bohyňa, následována zástupem lidu, k velké farářově nelibosti, provedla pohanský obřad. A když pak ze snů povstala, pravila, že povědomost má. Draci prý vskutku skrytí v horách jsou a spí, neboť lomoz lidský rádi nemají. A jsou skryti tak dovedně, že kolem chřípí draka projdete a nebudete tušit, jak blízko jste šli kolem jeho zubaté tlamy. Je však v horách jedno místo, kde se draci vyskytují stále, neboť na tomto místě se draci rodí.
Jakže, oni se stále ještě líhnou? Farář celý zesinal, hned však zmlknul, před starostovým pohledem uhnul a čekal, co bohyňa dále vyjeví.
Na východ pod Soláněm, v údolí temném, se nachází jezero, jež sluje Karlovické. V jezeře tom přehlubokém nikdo se nekoupá, ani zvěř sem napájet se nechodí, neboť v temné té vodě líheň draků je. A tam je snad šance draka najíti.
Nu což, slabá stopa, taky stopa. Pátrači vyrazili z města na východ, přes Skalku, Radimov a Kotlovou horu, až sestoupili z Kotlové do údolí pod Gigulou, kde jezero nevelké, ale temné jak noc, nalezli.
Smrákalo se skutečně, nebo to jen pro stromy husté tma vůkol nastávala? Hladina temná a klidná. Břehy tiché a bez života.
Průzkumníci z městečka jali se jezero zkoumati. Ten bydlem do něj dloubal, onen kamenem hodil, by mrtvou hladinu vlnkou oživil. Nakonec největší odvážlivci do jezera vstoupili a potopili se. Ostatní čekali, čekali dlouho a skorem nedýchali, jak by zadrženým dechem těm pod vodou chtěli nápomoci. Tu konečně se na hladině objevila hlava jednoho z potápěčů.
Našels? Našels draka? Znělo z davu na břehu dychtivě, ale potápěč jen hlavou zakroutil, že draka neviděl. Ale viděl něco jiného. Na dně jezera ve strašné hloubce jsou jakési jikry, či co a je jich tam docela hodně.
To dračí vejce jsou, děla bohyňa, vždyť pravila jsem, že jezero je líhništěm draků. Teď stačí pár těch vajec vzít a počkat, co se dít bude dál. Na ta slova ti nejlepší plavci znovu pod hladinu vklouzli a zmizeli.
Jaký boj pod vodou a s kým tam bojovali nevíme, protože jsme tam nebyli, ale když znovu hlavu k nádechu nad hladinu zvedli, v rukou jim svítila kulatá malá vejce, jak z křišťálu. Tak malá, že jeden by nevěřil, jak velký smok z nich vyroste. Některá jen zelenkavě opalizovala, snad že planá byla, jiná však smaragdově zářila. To byly dračí plůdky.
Ale k čemu nám budou? Plůdky nejsou drak. Ale kde plůdky jsou v nebezpečí zničení, tam se drak jistojistě brzy objeví. A taky že ano, tmou se ozvalo zařvání a na břeh jezera z lesní temnoty vyrazil drak. Nebyl ani moc velký, nepatřil ke starým drakům, ti v horách a jeskyních spali. Ale hlavu podlouhlou, zubatou měl a pařáty místo ručisek. Ocasem zem zametal a k měšťanům se hnal.
Všickni se chystali k nelítostnému boji. Sekery, čakany a nože šli hore a drak se zastavil.
Vraťte mi naše děti. Není jich mnoho juž. Sotva jedny jsem zachránil, druhé mi béřete.
Starosta Hanýsek zpozorněl. Drak mluvil o dvojí loupeži dětí. Byl někdo před nimi už v jezeře?
Drak pravil smutně, že před pár dny, ukradli některá z živých vajec zlí lidé v temnotě odění a s rohy na hlavách. A po dračím hlídači chtěli, by vyloupil svatyni starobylou na hoře Radhošti. Znal tu jeskyni a znal i ten chrám. Vždyť draci odedávna sídlící v beskydských horách byly vždy rozkazů pána Radgosta poslušni a jeho chrám ctili a chránili. A teď nějací zloši jej donutili chrám vyplenit a vykrást.
To mluví o třináctém kameni, co ve středu dvanáctera měsíčních sloupů stál, pravila bohyňa a zeptala se draka, co se s třináctým kamenem stalo.
Vyměnil jsem jej za naše děti. Tak jako povědomí o tom, kam muži tito zlí odešli se svým lupem, vyměním za tyto naše děti. Drak ukázal na vejce v rukách měšťanů. A ti, po domluvě bohyně, souhlasili a vejce drakovi vrátili. Za oplatu dostali zvěst, že čtyři muži v černých pláštích a s rohy na hlavách si sošku zlatou odnesli někam k hoře Kněhyni.
Zlatou sošku? Hanýsek zpozorněl a některým cechmistrům v očích lakotou zasvitlo. Třináctý kámen je onou zlatou sochou boha Radegasta snad?
Samé otázky a žádné kloudné odpovědi. Drak posbíral dračí vejce a v hlubinu se ponořil.
Měšťané zamyšleně domů se vraceli, netušíce, co za pohromu doma naleznou.
Na rathausu objevilo se další zlé znamení. Kolduni tu byli a možná že pořád jsou. Znamení, jak sudba nečistá, odpočítává snad zánik městečka?
Kapitola čtvrtá – Čertův stůl
Nevěřím, že by kolduni na Kněhyni vstoupili, pravila bohyňa, když v radě s konšely zasedla. Nejvyšší radhošťská hora Kněhyně je odedávna posvátné místo, jež jim, bohyním, náleží. Tak i ze jména snad patrno.
A kde tedy ty čerchmanty hledati? To otázal se radní a cechmistr Bouček.
Správně díš, Boučku, čerchmanti to jsou a jako čerti opravdoví, rohy na hlavě nosí. A čerti vždy na Čertově mlýně sídlili. To hora hnedle vedle Kněhyně stojící a s čerty odedávna svázaná. Neb čerti prý na vršku hory mlýn měli vystavěti za jednu jedinou noc. Prý brázdu, co koryto mlýnského náhonu již zrobili a do stavby mlýna samého se dali, když tu jediný v kraji zachráněný kohout zakokrhal a jejich plán na získání lidské duše tak zhatil. Tam nutno kolduny, ty čerty rohaté, hledati.
Pod samým vrškem hory, kde mlýn měl stát, dodnes prý zůstal, coby památka, kamenný stůl, jenž přízvisko Čertův nosí. Tam asi kolduni se scházejí, neb na stole tom kdys i lidské oběti vykonávali, by svých nekalých cílů dosáhli.
Nebude ale snadné k Čertovu mlýnu se nepozorovaně dostati. Výhled z hory je převeliký a každého, kdož ke stolu by chvátal, bylo by lze spatřiti. Nutno s rozmyslem a rozvahou, odvahou velikou a fištrónem tajným se tam odebrati.
Tu rada konšelská vyzvala osmero městských rodů, by ku mlýnu své agenty vyslali, aby zvěděli, jaké plány kolduni kují. Je nutno tajně doplížit se k Čertovu stolu a vyslechnout, co kolduni vyprávějí.
I vyrazilo z městečka osm skupin špiónských, které se ke Kněhyni cestou dali. Šli dlouho proti proudu Bečvy, pak do hory vstoupili a nahoru se lopotili. Přes Kobylskou až k Martiňákovu zájezdnímu hostinci a pak už přes Bukovinu na sám Čertův mlýn.
Šli temným lesem a hlubokým žlebem, který dle bájí čert vyryl, aby mlýn na hoře měl vody dostatek. Na konci žlebu zahlédli ve tmě světélka pláti. To pochodně kohosi, kdo na skále stál a rozmlouval. Opatrně se městští plížili dále. Tu ve srázu skálu podivnou v polotmě spatřili. Na dvouch nohách kamenných kamenná deska tlustá ležela, a to celé, jak stůl vypadalo. Ukrutnou silou zde čert prý stavěl mlýn a stolem ohromným započal. Nu nedostavěl.
Na desce stolu čtyři v temných pláštích zahalené stály postavy. V rukách louče měli a v jejích záři se tu a tam zablesklo světlo na tváři v kápi skryté. Jaká to ale tvář vždy byla. Kostnatá, mrtvolně bílá s očima planoucíma. Ba někteří i rohy měly z pod kápě trčící. Nemálo městských špiónů si znovu na čerchmanty vzpomnělo. Byly to skuteční lidé, ač kolduni zvaní, nebo vskutku pekel vyslanci?
Agenti městští leželi tiše, když nepozorovaně ke stolu se připlížili a poslouchali rozpravu mužů v černém. Ti ostražitě stále kolem sebe i pod stůl kamenný nahlíželi a světlem loučí si svítivše, pozor dávali, by nikdo nepovolaný jejich řeč neslyšel.
Nu něco městští přece jen zaslechli. Koldun rohatý jeden, co jako vrchnost se choval, prohlásil, že plán jejich se daří. Socha Radgostova v rukách jejich jest. Na to mu další, co ani rohy neměl, odvětil, že sochu sice mají, ale roh s toporem dvoubřitým že jim zbojníci při cestě od jezera ukradli. To prý je velká svízel, neboť těch věcí více než sochy boha si ždají. Bez nich ani žádného vyvoleného nositele hledati nemusejí.
Zbojníci, jak mluvili kolduni, na cestě od jezera k Čertovu mlýnu je potkali. Kolduni, aby na sebe pozornosti zbytečné nepřivolávali, za kupce se vydávali. Jenže tím více zájem zbojníků vzbudili. Neboť tito horní chlapci na cestách strážili a kupecké karavany z Uher a Slezska přepadávali. Tu sůl polskou jen brali, tam uherský tabáček vzali a když bylo štěstí na jejich straně i nějaký ten tolárek našli. A teď jim v rukách zlatý roh a zlatá sekera skončily.
Kolduni, ošáleni zbojníky a přemoženi jejich počtem, na útěk k Čertovu stolu se dali a sochu boha pohanského jen zachránili. To ve vedoucím tom koldunovi nespokojenost velkou vznítilo. Zařekl zbojníky a na dálku za nimi kletbu strašlivou vyslal, by o věci jim uzmuté záhy přišli a tím i o životy své.
Přesto však nutno je zbojníky nalézti a věci jim vzíti, aby kolduni svůj plán dokonati mohli. Pak již, s rohem a sekerou, nebude jim bránit nic, do města, pod Bobiškem stojícím, tajně vejíti a Vyvoleného unésti. Ten vyleje hojnosti roh na kolduní rod a pozvedne sekeru dvoubřitou proti všem nepřátelům, aby jen kolduni světu vládli. Jak pravila dávná věštba.
„Když protivy se spojí
Když muž u ženy stojí
Potomek silný zrozen
Stane se novým bohem
Sekerou počne títi
Nepřátel všeckno žití
Z rohu dá napojiti
A lid svůj oblažiti“
Poté kolduni zhasli louče a ve tmě zmizeli. Městští ještě drahnou chvíli posečkali a pak domů se vydali, by konšelskou radu se svým vyzvědačstvím seznámili.
A konšelé se starostou vskutku je již netrpělivě očekávali. A to, co se dozvěděli, jim jen vrásek nadělalo. Zbojníky musí najít? Tady, na horách? Jak zrnko žita v písku, v kupce sena jehlu, tak těžké to bude. Zbojný lid je všude v Beskydách a oproti drakům, nespí, ale koná.
Kapitola pátá – Zbojníci
Městečko pod kopcem Bobiškem nápadně ztichlo. Výprava zvědů ku Čertovu stolu mnoho nejasností přinesla a jen málo zpráv. Takže přec jen jsou to kolduni, ti pohanští černokněžníci, kdož proti městu úklady strojí? A pátrají po věcech, jež socha boha pohanského v rukou kdys třímala, neb tyto jsou, zdá se, kouzlem obdařené. Ale jen v rukou kohosi, koho kolduni Vyvoleným nazvali. Je snad ten Vyvolený občanem městským? A kdož takový by mohl to býti?
Ticho přemýšlivé zavládlo nejen v ulicích, ale i na městské radě, kde konšelé a cechmistři rokovali o novém dění. Velitel biřiců pravil, že hledati zbojníky v tu ten čas po horách bude přetěžké. Neboť horní chlapci jednoho místa k táboření nemají a stále se po horách toulají, by před strážci a portáši se lépe skryli. Nejčastěji prý sídlí až v Zadních horách, či na Lysé, kde v ďůrách prý své poklady schraňují, ale tady v Rožnovském údolí jen občasné výpady na kupce činí a ihned prchají.
Tu do shromáždění konšelů zavítala opět mlýnská bohyňa a tentokráte nebyla sama. Žena divná s ní přišla, celá v plachetce temného ústroje zahalená, s holí sukovitou v ruce.
Toť Mariana, bohyňa až v Zadních horách sídlící, pravila mlynářka. Největší beskydská bohyňa tohoto času. Sama nám ku pomoci přišla. I k ní totiž zvěst o dění v městečku dorazila. Nebezpečí koldunů je veliké a možnost, že by zbraň posvátnou z boží sochy Radgostovy získali, je strašlivá.
Mariana nevlídno shlédla na muže v radě a pravila, že nutno je nejen věci ty Radgostovy zbojníkům vzíti, ale též Vyvoleného je třeba nalézti, neb jedno s druhým souvisí. Věštbu, již zvědi od koldunů přinesli, ona dobře zná. Dávné je to proroctví. A důvod také, proč žreci kdys Radgostovu sochu do nitra hory schovali. Nebezpečné je užívati božích předmětů. Roh hojnosti dokáže nasytit, ale lidé pak přestanou na práci rukou svých hleděti a jen na kouzlo se spolehnouti chtějí. Sekera dvoubřitá jedním sekem celý pluk vojska porazí, město vyhladí a život do širého okolí zmaří.
Zdaž, ctná ty paní bohyňo, zvěst nějakou o zbojnících víš? To ptal se starosta Hanýsek, neboť co správce města, největší měl oň starost.
Ze včera na dnešek přespali horní chlapci na hradisku Rosenau a dnes putují přes údolí na Tanečnicu, tu horu jež jako zkamenělá suknice tancem rozevlátá se nad Pustevnami tyčí. Pozítří chtějí zbojníci přepadnout faru ve Frenštáku.
Pak tedy musíme na Tanečnicu vystoupiti, loupežné ty zbuje dostihnouti a roh s toporem dvoubřitým jim vzíti. Tak starosta děl a všickni konšelé i cechmistři s ním souhlasili. Ba uznale kýval hlavou i farář, jehož se nemile dotkla zvěst o možném přepadení frenštákské fary. Opět mezi rody zavládla řevnivost o to, kdož první zbojníky najde a věci jim sebere.
Osmero oddílů ozbrojenců vyrazilo směrem k radhošťskému hřbetu. Ozbrojenci městští mezi poustevníky vtrhnuli, již na radhošťském sedle pod Tanečnicí čas v modlitbách a půstech trávili a na horu se kradmo vydali.
Loupežníci, neb zbojníci nic jiného, než totoť nejsou, přespávali na vrchu Tanečnice a jen pár mužů hlídky vartovalo, aby je nikdo překvapiti neráčil. Oddíly z městečka opatrně tábor zbujů obklíčily a trpělivě čekaly, co se bude díti.
Z jednoho stanu vyšel, snad velitel zbojníků, a přes rameno nesl velikou dvoubřitou sekeru. Slunce, jež právě za Kněhyní vycházelo, prvními svými paprsky osvítilo břit zbraně. Sekera v ruce náčelníkově pod vlivem slunečních paprsků zázračně zablýskala a její dvě ostří zdála se býti až krvavě rudá. Náčelník sekerou máchl, jsa přesvědčen, že stromek mladý, nedaleko stojící, hravě přeseknouti dokáže. Nu nestalo se. Sekera, co tupý nástroj svezla se po kmeni stromku a do měkkého mechu na zemi se zaryla. Náčelník do zbraně boha Radgosta znechuceně kopnul a šel k ohni si sednouti.
Tam již jiný darebák s rohem zlatavé barvy si zahrával, a právě doň nalil láhev kořalky pravé, což správné pití je pro každého horala, natož pak loupežníka a roh naplněný po okraj s úctou podal svému kapitánovi.
Velitel zbojníků nahnul roh a jal se píti. S ohromným řevem vyplivnul, co zhltnul a jal se svého hostitele urážkami častovati a rohem jej mydliti. Kořalka v rohu se ve vodu, dle jeho slov, změnila, a to je urážka pro kapitána loupežníků naprosto nehorázná. I letěl zlatý roh hned k sekeře na zem.
Velitel biřiců, jenž za smrkem stál a tábor potají pozoroval, dal znamení sjednané a na obklíčený tábor se vrhlo osm skupin ozbrojenců z města. Nastala bitva, jež trvala jen krátce, neboť po ránu byli zbojníci ještě mnohdy rozespalí a viděli dvakráte více útočníků, než kolik jich v pravdě bylo. Netrvalo dlouho a loupežníci svázáni pohromadě byli a odzbrojeni stáli, smířeni s osudem čekali, co s nimi bude.
Velitel biřiců mnoho nepřemýšlel, svázané zbojníky dal odvést do Frenštáku, neboť to bylo nejbližší město, kde šatlavu měli. Sekeru s rohem pak nechal si přinést, obojí v ruce potěžkal a zavelel k návratu do Nového Bobišku.
Kapitola šestá – Únos
Sekera dvoubřitá i s rohem zlatým na stole v rathausu ležely a konšelé s cechmistry na ně hleděli, by spatřili to kouzlo, které dle proroctví v sobě tají. Mlynářka i s tajemnou bohyňou ze Zadních hor, Marianou, byly zde též. Velitel biřiců vyprávěl právě, jak vůdce zbojníků odhodil sekeru, co tupý nástroj a ani roh že nevyznamenal se v užitku.
Starosta zopakoval proroctví, by všickni se nad ním zamysleli a cosi kloudného vymysleli. Tu mlčení zavládlo veliké, neboť jak známo, nikdo nic nikdy v davu nevymyslí a raději se v něm skryje. Jen tajemná Mariana shlížela na předměty na stole a cosi si polohlasně brumlala.
Druhá část proroctví leží tu před námi, toť jasné je přec. Tak pravila vědma ze Zadních hor. Sekera a roh bohu Radgostovi patřící neznámou mocí nadány jsou…
…ale jen v rukách Vyvoleného, dokončil za ní starosta Hanýsek. V ruce obyčejného člověka jen obyčejnou sekerou se stává a k tomu tupou a obyčejným rohem, jenž navíc kazí nápoj v něm uchovaný.
Tak, právě tak, děla Mariana. Proto se soustřeďme na první část proroctví. Ta o člověku hovoří, jenž zrozen z muže a ženy, kteříž ale stojí na různých stranách. Jsouce proti sobě, jako protivy se spojí a z jejich spojení Vyvolený vzejde. Ten pak síly sekery i rohu Radgostova bude moci plně užíti. A jako bohu podoben, proti nepřátelům zbraně své pozvedne a je porazí. Rohem pak k ozdravení všech nemocných může dopomoci.
Bylo by lépe snad, kdyby věci tyto boží se k bohu Radgostovi zpět znovu navrátily, mínila mlynářka a uctivě se na Marianu usmála.
Nejprve kolduny je třeba poraziti, pak můžeme vše bohu Radgostovi vrátiti, řekl Hanýsek a mračivě hleděl na sekeru ležící na stole před ním.
Jak ale Vyvoleného bylo by lze poznati, by nás v boji proti koldunům vésti mohl? To ptal se cechmistr Bouček, který se vyvoleným zcela jistě vůči ostatním z města vždy cítil.
Kolduni jistojistě ku městu zraky své podvakrát neobrátili nadarmo. Hledati musíme zde, děla znovu Mariana. Vezměte roh, nechť po městě celičkém každý jej potěžkat zkusí. Nalijte v roh žejdlík vína dobrého a zkoušejte, co se s ním stane. Já zatím pohlídám zde sekeru, neboť ta se Vyvolenému do rukou dostati nesmí.
A už vůbec ne do rukou koldunů, souhlasil Hanýsek. Nakázal poté veliteli biřiců, by roh se stolu vzal a odešel do města hledati Vyvoleného.
Chodili tedy biřici po městě a každý z obyvatelů musil vzít žejdlík vína, nalít jej v roh a pak ochutnati. Pokaždé jen voda z rohu vyšla, dvakráte pak močůvka. To asi jak roh boha Radgosta ohodnotil toho, kterého člověka. Obyvatel ubývalo, až přišla na řadu mlynářka, pak farář a všichni konšelé. Stále jen voda.
Již jen ty, starosto, zvolal konšel Bouček a podal Hanýskovi nejprve žejdlík vína a poté i roh. Už když jej starosta do ruky bral, počal roh jasněti a zlatavá záře se roztáhla po délce jeho celičké. Hanýsek vína z žejdlíku nejprve upil a pak víno do rohu nalil. Omamná vůně se rozlila vůkol, úsměvy na tvářích roztáhla všem. Hanýsek z rohu nalil vína do sklenky a podal jej na košt farářovi. Ten zprvu nesměle sklenici přijal, přivoněl, v očích mu zablesklo a smočil ret ve vína hladině.
Ach, to je krása. Usmál se farář. Vína takého nikdy jsem nepil. To ambrózie přesladká, nektar z nejlepších vinic.
Zraky všech hleděly s úctou i bázní na starostu Hanýska.
Začínám, jak přes mlžný závoj, viděti, co tady stalo se, pravila mlýnská bohyňa. Tys, Hanýsku, jediný, kdož žil v Bobišku a žiješ v Bobišku Novém. To ty jsi to spojení. Ty jsi ten důvod, proč kolduni jedno město otrávili a snaží se to udělati znovu. To ty jsi ten Vyvolený.
Co ale znamenají ty protivy, o nichž proroctví mluví? Ptal se překvapený Hanýsek.
Tvého otce a matku tvou, to znamenají, pravila Mariana, jež znenadání se na rynku uprostřed všech zjevila. Zdála se náhle jiná, větší a temnější. Kdo byl tvým otcem, Hanýsku?
Otec můj kovářem byl v bývalém Bobišku, odvětil starosta. A na jeho slova mlynářka vykřikla a za ruce jej chytila. Tys synem Matěje kováře? Pak matku svou jsi nikdy nepoznal…
…neboť mi při mém zrození zemřela a se samotným otcem a tetou mne zde zanechala, dopověděl za mlynářku Hanýsek.
Teď to již chápu, řekla mlynářka a pohlédla na starostu Hanýska. Tvá matka, jež při tvém zrodu zemřela, k vlchevcům patřila. Byla to má sestra nejstarší. Tvá teta pak…
…zachránila mi při požáru život a sama zhynula.
Mariana přistoupila ke starostovi a pohlédla mu do tváře.
„Když protivy se spojí
Když muž u ženy stojí“
Teď je již jasno vše. Tvůj otec Matěj, byl nejen kovářem, ale i mým sluhou. Koldunem on byl, který v městě tom dlel a po tajích Předních hor neustále pátral. Pak se však zamiloval do božky a ta zplodila tebe, Vyvoleného.
Při slovech ženy, jež před zraky všech na sebe začala bráti jinou podobu, všickni se rozestoupili a hrůzu v očích měli.
Dávno jsem cítila tu sílu, jež ze svazku rodičů tvých vzešla a již za tvého dětství jsem tebe po otci žádala. On mne však zradil a tebe vydati odmítnul. Tehdy jsem město proklela, otrávila, ale tvůj otec raději zemřel a město padlo s ním. Léta jsem pak čekala, zda stopu nějakou ku Vyvolenému novému zas najdu. Bez něj by mi Radgostova zbraň byla k ničemu. Jen Vyvolený může užíti dary boha pohostinnosti. Pod kopcem Bobiškem mí sluhové již staletí staví můj chrám, jenž v opozici má býti Radgostově zpupnosti tam na Radhošti. Odtud vyšlu prokletí a mor na vaše město. Mor tak silný, že do dvou dnů živáčka zde nenajdeš a pak budu horám vládnout já, Morana.
S těmi slovy temná to žena k Hanýskovi přistoupila, oba je zahalila mlha tmavá a po jejím rozplynutí byli oba pryč.
Morana starostu Hanýska unesla a s ním i Radgostovu sekeru a roh.
Kapitola sedmá a poslední – Bobišek
Kdo je to Morana?
Tak ptali se konšelé a zraky s nadějí k mlynářce obraceli. Neb mlýnská ta bohyňa náhle se stala tou nejdůležitější osobou v prokletém městě.
Znáte ji všickni, pravila mlynářka. S jarem, když zimy běh končí, děti vaše ji ze slámy zrobí a panáka takého pak zapálí a do vody hodí. Neboť Morana je zima a smrt.
Takže je bohyní smrti?
Kraji smrti odedávna vládne Veles, pán podsvětí. Morana není bohyní a není ani bohyňou. Chtěla by ale být, a proto se Radgostovy sekery zmocnila, aby světu prostřednictvím Vyvoleného výhružkou se stala a jako hodná paní pak rohem hojnosti lid zasytila. Lid v porobě sehnutý. Toto nás čeká, pokud ji a její sluhy, kolduny neporazíme.
Jak ve dvou dnech chceš to prokletí zlomiti? To ptal se farář, který již ani křížkem se neznamenal, když mluvilo se o pohanském Velesovi.
Nejprve kolduny v městě skryté je třeba odhaliti. Ti provádějí Moraninu kletbu v čin.
Pak moc samotné Morany musíme umenšiti, aby sama zvěděla, že pravou bohyní není.
A nakonec cestu k jejímu chrámu, jenž v kopci Bobišku se skrývá, najíti musíme a tam starostu Hanýska osvoboditi a roh se sekerou Moraně vzíti.
Hlavy všech osmi rodů hlavy daly dohromady a příkazy vydaly. Po městě začalo prošetřování. Čas dvou sluncí západu, který obyvatelům městečka života ukracoval, popoháněl všechny v pátrání. Každý vzpomínal, jak kdo se ve dnech posledních choval, kdo jak při bojích pomohl a kdo naopak se všeho stranil. Nakonec čtyři měšťané odhaleni byli, ale již pozdě, všickni kolduni za svou paní do podzemí Bobišku prchli.
Mlynářka dále velela, aby každý rod paňácu slaměnou zrobil, co obraz nepřátelské Morany. Idoly tyto pak slavně zapálili a do vod Rožnovské Bečvy hodili, by její moc z městečka odplula.
Nakonec se všeckny rody a cechy městské shromáždily na náměstí a odtud na kopec Bobišek vyrazili, by vchod do jeho podzemí nalezli. A Bouček to byl, kdož první ďůru novou do země naleznul. I vydali se svorně do hlubin zemských, v jeskyně nebezpečné, až ku chrámu přišli.
Ten chrám podoben byl onomu svatostánku, který kdys žreci na Radhošti svému pánu Radgostovi postavili. Dvanácte sloupů kol třináctého stálo. Tím třináctým sloupem však nebyla ničí zlatá socha. Uprostřed kruhu Hanýsek stál, nahý jen v plátěné kytlici, v ruce levé roh hojnosti a v pravé dvoubřitý topor. Stál sice, ale jako by spal. Jako by na pomezí života a smrti se nacházel. Kolem něj rozestavěni byli koldunové a v jejich čele temná Morana.
Nečisté ty síly něco si potichu brumlaly, snad zaříkadlo jakési, jež je před měšťany chránit mělo. Na Moraně bylo lze spatřiti, že sil pozbyla, tak účinné bylo pálení její podoby. I síly koldunů samých pod náporem obyvatel Nového Bobišku polevovaly. Až nakonec kolduni zchváceni byli, poraženi a zajati.
Tu Morana na Hanýska upřeně zřela a jemu pravila, aby zbraň svou na její obranu pozvednul.
Všickni tu stáli kol starosty, jenž v kruhu posvátném třímal dvé věcí boží podstaty a čekali, co učiní.
Hanýsek, stále jsa opojen, zmámen a myslí nepřítomen, chvěl se, oči mu šejdrem jezdily a ruce se třásly. Tu spatřili lidé, jak pomalu, pomalu velmi se ruka jeho pravá pohnula. Ta ruka, v níž sekeru dvoubřitou držel. A zbraň se zvedala a zvedala a všickni již věděli, že s nimi amen jest. Morana vítězila.
Náhle se cosi změnilo. Jeskyní temnou vůkol se lehounká hudba nesla. Bylťe to netopýřích křídel šum, či cvrčku vrzání snad? Hudba ta halasu nabírala a zněla, zněla vítězně. Hanýsek levou ruku pozvedl, roh naklonil a zhluboka se napil. Oči jeho ze zásvětí se na zem vrátily a pohlédly na občany jeho města.
Pravačka vyletěla a ťala Moranu. Výkřik se ozval úděsný a temná postava do prachu jeskyně klesla.
Mrtvolné zavládlo ticho.
A náhle se rozbřesklo. V zákoutí jas veliký a z jasu toho postava mohutná povstala. Mladý muž ve starodávném kroji, v suknici opaskem přepásané a s hrudí holou stal v proudu světla a z jeho postavy moc boží sálala. Na hlavě přilbici měl zdobenou ptákem v letu. Po stranách hlavy dva zakroucené rohy výhružně čněly.
Radgost, pán hor přeslavný! Zvolala mlýnská bohyňa a na kolena před pohanským bohem klesnula.
Radgost s tváří kamennou pohlédl na Hanýska a ruku svou mohutnou k němu natáhnul. Starosta sekeru bohu podal a potom i hojnosti roh. Pak s úklonou klesnul na kolena. A to už před slovanským božstvem klečeli všickni i farář. Taková moc a sláva z boha pohostinnosti Radgosta, známého též jako Radegast, sálala.
Věřil jsem v Tebe, Hanýsku, proroctvím starým daný bojovníku. Věděl jsem, že stranu dobra si vybereš. Svou velkou bitvu jsi vyhrál a s tebou i celé městečko, jemuž teď rozkvět přeji. Navždy na vás budu z Radhoště shlížet a chránit vás. Kdykoliv kolem mé sochy projdete, vzpomeňte na mne a já nezapomenu na vás.
Morana poražena jest a s ní i její pohůnci. Kolduni již v Beskydech nebudou dlít. Hory ty už provždy pod ochranou vlchevců budou. Tento chrám a jeskyně kolem navždy zmizí a Bobišek jen kopcem, z nějž dětský křik a smích se ozývat bude.
Prostor jeskyně se otřásl a když překvapení občané na boha pohlédli, nebylo jej již mezi nimi. Zmizela sekera, zmizel i roh. Pokud jej znovu spatřiti toužíte, pak na horu, jež dnes zve se Radegast, vystoupiti musíte. Tam socha vysoká, kamenná stojí, na paměť boha, který hory kol Rožnovského údolí chrání.
Tak zachráněno bylo město Nový Bobišek, jehož občané sami bojovali proti nepřátelům z říše bájí a pověstí, pod vedením vyvoleného starosty Hanýska, jemuž radou pomáhala mlýnská bohyňa.
KONEC